KOLMO DO LADAKHU
ČR: 10:48
Turecko: 11:48
Irán: 13:18
Pakistán: 13:48
Indie: 14:18
návštěvnost: 51389
poslední fotky:

   Plán cesty

 Tento článek jsem psal minulou neděli, hned po zmíněném zážitku. Nechtěl jsem jej ale publikovat, před jakým takým ukončením celého příběhu. Činím tak až nyní, 5 dní poté, již z ČR a slibuji, že brzy dodám i jeho zbytek, který se ještě pěkně zamotal.

Takový to byl pěkný plán - ráno vyběhnu ke stupě, pak na ty svoje dva oblíbené kopce nad ní, a pak už by to nemuselo být daleko do dalšího údolí, kde vede trek od Phyang monastery do Nubra valley, v poledne jsem tam, seběhnu dolů, chytím bus či stopa a na pozdní oběd jsem zpět.
Ráno jsem ocenil rozhodnutí se nejprve v klidu nasnídat, a tedy být teprve v 7 ve Wonderlandu. Pršelo. Po vydatné snídani déšť zmírnil, a tak jsem s plným břichem v pohodě vyrazil vstříc 574 schodům ke stupě. Za chvilku jsem tam a všechno je pěkně mokré, to nejsou úplně ideální podmínky, a tak ještě dávám butter tea.
Sice to neoschlo, ale vyrážím. Volím docela dobrou cestu a nikam se neženu. Maximálně dvojkové lezení je i po vlhkých kamenech v pohodě.
Asi po hodině a půl stojím na Bezejmenném vršku. Při bližším prozkoumání zjistím, že z druhé strany se dá dojít po turistické cestě. Pouštím se poklusem po ni a užívám si podobné krajiny jako na hřebeni Nízkých Tater. Akorát o 2 km výš.
Pohledem do mapy s gps zjišťuji, že směrem ke druhému údolí jsem se téměř neposunul a loučím se s možností tam dojít.
Moji pozornost ale zaujme skalnatý kopec přede mnou. Měl by být asi o 100 metrů vyšší, než Nepojmenovaný vrch, zepředu vypadá dost nelezitelně (tedy v rámci mojich možností a volného nejištěného lezení), ale boční stoupající hřbet by teoreticky jít mohl. Traverzuji k němu a pouštím se vzhůru. Dostanu se pod vrcholovou stěnu z přední strany. Popolézám, vracím se, zkouším to jinudy. Stojím pod cestou, kterou by to šlo, ale nechci riskovat, když si nejsem jist, že dolů povede jednodušší cesta.
Rozhoduji se pro ústup, a to tak, že úbočím za hřbetem, po kterém jsem stoupal vzhůru, které vypadá ze shora celkem lezitelně a vede k údolí vracejícímu se k Lehu.
Nejprve to jde dobře, pak přijdou menší komplikace, ale pomalu postupuji. Pak nepříjemné exponovanější místo, jeden krátký traverz a bude to v pohodě. Oběma rukama se držím velkého výstupku a chystám se k obtížnějšímu kroku, když tu...Jak se pohnu, pohne se i celý výstupek, kterého se držím. První část letu jej ještě křečovitě svírám, pak proletí těsně kolem mě a bere sebou mé brýle...
Ač let není krátký, nestačím se ho nabažit. Asi po 15 metrech dopadám na rovné místo jako stvořené pro dopad. Nohy i ruce se mi třesou, ale rychlou kontrolou zjišťuji, že mi nechybí žádná důležitá část a žádná ani nevykazuje známky fatálního poškození. Jen nějaká nepříjemná bolest, kterou přisuzuji nataženému tříslu. A brýle, které spolu s kamenem zmizely hluboko pode mnou.
Asi pět minut strávím uklidňiváním se a restartem systému před dalším pokračováním. Hned mě čeká další nepříjemné místo. Opatrně jím slézám do míst, kam teoreticky mohly dopadnout brýle. Strávím zde asi čtvrt hodiny marným hledáním.
Pouštím se dál bez nich. Není to nic příjemného. Do toho tříslo, které přestává být tříslem a začíná být tím hned vedle, co by děvčata nepotkalo. Pořádný otok znepříjemňuje pohyb v už tak nepříjemném terénu. Snažím se postupovat co nejopatrněji, což je samozřejmě na úkor rychlosti. Každých 10 výškových metrů trvá celou věčnost. Do toho začíná pršet a odněkud se ozývají i hromy.
Konečně se z prudkého žebra dostanu do nepříjemné suti. Ani tady není postup kdoví jak rychlý, ale aspoň nehrozí fatální pád, maximálně sklouznutí.
Konečně i suť se začíná narovnávat a já už pod sebou vidím pár domků malé vesničky.
Najednou se mi dělá strašně slabo a musím si sednout. Naštěstí se mi daří se zase postavit a šouravým krokem pokračovat. Vesnička je liduprázdná, jen pár krav. Nekonečné tři kilometry po prašné cestě a už vidím kraj Lehu. Potkávám dva turisty, ale nevím, jak by mi mohli pomoci a tak pokračuji dál.
Křižovatka a po ní přijíždí auto! Má vám na něj a snažím se být u křižovatky dřív než on. Naštěstí zastavuje. Ochotný chlapík nemá problém mě odvést k nemocnici a tady mě ještě nasměruje na emergenci (nic jiného asi v neděli stejně nefunguje).
Podaří se mi poměrně rychle protlačit až ke dvěma ošetřujícím doktorkám a snažím se jim vysvětlit, co mě potkalo. Bohužel jediné vyšetření, kterého se dočkám je změření tepu. Při tom mě zase přepadne strašná slabost a musím si sednout na zem, abych nespadl. Nikdo si toho příliš nevšímá a dostává se mi jen receptu na nějaké léky a pozvání na zítra, to už mě snad i vyšetří.
Před nemocnicí do sebe musím vpravit nějaké sušenky a vodu, čímž snad definitivně zaženu slabost. Cesta domů je celkem peklo a na moje kachní kolébání musí být zajímavý pohled.
Pořádný oběd a rychle domů na internet, zkonzultovat můj stav. Po rozhovoru s nejlepší švagriňou a doktorkou Zuzkou jsem o něco klidnější, snad to bude v pohodě!

Autor:  
Mail:   
Web:    
Nadpis:

Komentář: