KOLMO DO LADAKHU
ČR: 16:05
Turecko: 17:05
Irán: 18:35
Pakistán: 19:05
Indie: 19:35
návštěvnost: 49303
poslední fotky:

   Plán cesty

Reparát na Tagalang la (tomas) : 2016-06-01 04:07:29
 Ráno se budím ještě před šestou, na kterou mám nařízenou budíka a jsem celkem nervózní. Klidu mi nedodal ani fakt, že venku prší. Jak to asi vypadá nahoře? Pohled tím směrem nevěstí nic dobrého.
Prvním pořádným pozitivem je omeleta ze 4 vajec a pár toastů k tomu.
Pak už se přesouvám k checkpostu. Po ránu je bohužel provoz minimální, a tak trávíme s policajtem čas sledováním záznamu kriketového zápasu. Konečně po sedmé se přiřítí od Lehu krásné bílé Suzuki. Cílová destinace Manali. \\\"A neměli byste jedno místo?\\\" \\\"Jasně, pojeď.\\\" Cesta s příjemným manželským párem rychle uteče za družného hovoru. Cestou sleduji zhruba od 4 tisíc vrstvu čerstvého sněhu. Naštěstí ho je do 5 cm a ze silnice je většinou pryč. Navíc se začíná protrhávat oblačnost. To ale nemění nic na faktu, že v sedle je -7 stupňů.
Kousek před Debringem míjíme v protisměru cyklistu, bude koho honit.
Kolem deváté jsme v Debringu a ... Moje kolo je tu! Dávám čajík s milým manželským párem, přeju jim šťastnou cestu do Manali a ještě se chvíli debatím se zmrzlým motorkářem, který právě přijel ze sedla.
Půl desátá a já zase po dlouhé době sedím v sedle a šlapu. Jde to trochu ztuha a od začátku funím jak lokomotiva. Aspoň že sluníčko hřeje, i když závany větru jsou nepříjemné. Rozmýšlím, že bych měl zastavit a obléct si dlouhé kalhoty. Stále to odkládám.
Projíždím nepříjemný šotolinový úsek (asi 8km). Lehčí převody jsou tu v kurzu a každé trochu prudší stoupání je po kamenech hodně nepříjemné. Konečně zase asfalt a v dálce přede mnou už je vidět sedlo!
Teď už je fakt kosa a vítr ještě zesiluje. Funím, místy se mi možná lehce zamotá hlava. Kalibruji výškoměr na hodinkách a s překvapením zjišťuji, že to bude přes 5300. 5350, vrcholová pyramida, vítr, mráz, několik zmrzlých motorkářů...jednomu vyrážím do ruky foťák, aby mi udělal vrcholovku.
Mizím v nedostavěném/zboreném rádoby domečku, kde je aspoň trochu závětří.
Rychle tahám péřovku a soukám ji na sebe. Koukám na dlouhé kalhoty a představuji si proces zouvání/oblékání/nazouvání/zavazováni... Kašlu na to, radši si ještě na záda přihodím malý baťůžek, jak mi v Singapuru pěkně hřál záda!
Pouštím se do sjezdu. Bláhová myšlenka, že by na této straně mohl být vítr klidnější bohužel je opravdu bláhová a je to spíš naopak.
Ve sjezdu potkávám v protisměru postupně německého cyklistu a angličana Briana, kterého jsem potkal včera v Upshi. Z komunikace moc není, protože přes drkotání zubů moc nemůžu mluvit. Oba mi jen radí, ať se přiobleču.
Sjezd je nekonečný. Konečně se pomalu nořím do užšího údolí, kde se vítr aspoň trochu uklidňuje. Rumptse - první vesnice asi ve 4200 metrech po zhruba 30 km sjezdu. Restaurace! Sice posezení ve stínu, ale v závětří.
Poprvé mám pocit, že u omelety a tří čajů lehce rozmrzám.
Cesta dál určitě není zadarmo, ale není to už takové trápení a konečně si můžu vychutnávat krásu divokého údolí, malebných vesniček a volně rozesetých stup.
Do Upshi přijíždím před čtvrtou hodinou a vím, že tu pro dnešek bude konečná. Potkávám tu také cyklistu, který byl přede mnou. Je to Ind Rakeš, super klučina, co vyrazil z Manali den po mně. Rád souhlasí, že tu dnes zůstane se mnou a zítra to společně dorazíme jako první letošní cyklisti.
Ten večer v Upshi si užiju mnohem víc než všechny předcházející - konečně jsem tu zaslouženě!
Úterních 50 km do Lehu není úplně až tak jednoduchých, jak se zdálo, ale údolí Indu nám nabízí obrázky jak z jiného světa - hory, poušť, sníh, kláštery, nádherná řeka lemovaná zeleným pásem. Každou chvíli stavíme a fotíme, tomu se nedá odolat.
Kousek před Lehem ještě potkáváme v protisměru kostarického cyklistu, který je na cestě už déle než tři roky a stačil projet 42 zemí (včetně ČR). Je z toho víc než hodinový super pokec.
Potom už závěrečné, hodně úmorné, stoupání od Indu do Lehu. Nějakých 300 výškových metrů nám dává celkem zabrat a korunu tomu nasazuje strmé stoupání městem po rozbitých kamenitých cestách. A pak jsme tu - guesthouse Zom, u jehož brány příznačně končí cesta. Ubytováváme se a hned vyrážíme oslavit úspěšné dokončení cesty dvěma pořádnými obědy.
Odpoledne se pak ještě potkávám s Vojtou, který jako brontosauří dobrovolník učí v Mulbekhu. Společně s ním a s Rakešem ještě večer úspěšně zapíjime náš úspěch (poslední pivo jsem měl 11. května v Šimle) a příjemně prodebatíme celý večer.
Rakeš brzy ráno opouští ubytko a vyráží na letiště, odkud letí domů do Dillí. Vojta zase ráno má v plánu vyrazit na motorce přes Khardungla do Nubra valley na 2-3denní trip. A já? Mě čeká příjemné užívání si Lehu, odpočinek, doplňování energie a pomalu začít plánovat výlet na Khardungla a další zajímavé aktivity po okolí. Už včera jsem zjišťoval nějaké informace ohledně permitů atd a vypadá to, že to půjde, ale nic se nesmí uspěchat a času mám dost a dost.
Na závěr bych ještě chtěl moc poděkovat všem, kteří mě na mé cestě podporovali, a to především ve chvílích, kdy mi nebylo nejlépe a měl jsem sto chutí to zabalit. Díky, že jste mi dodali motivaci a sílu pokračovat a cestu zdárně dokončit!
Cestu jsem dokončil i pro Marcela, syna mé kamarádky Vlaďky, který měl tu smůlu, že přišel na svět příliš brzy a nikdo bohužel nebyl schopen mu pomoci to zvládnout. Tak snad si tam nahoře ustlal na nějakém obláčku a sledoval to moje lopocení.


host Petr Mazal () : - 2016-06-01 05:46:51
Jsi BOREC,klobouk dolu.

Autor:  
Mail:   
Web:    
Nadpis:

Komentář: