KOLMO DO LADAKHU
ČR: 16:01
Turecko: 17:01
Irán: 18:31
Pakistán: 19:01
Indie: 19:31
návštěvnost: 49303
poslední fotky:

   Plán cesty

Výšková past (tomas) : 2016-05-31 09:00:32
 To si tak člověk pln elánu a nadšení vyrazí ráno po pohodové snídani z Manali (1900) a ani neví jak a za chvíli je ta Rohtang passu (3980). Okolo hromada sněhu a Indů, kteří ho vidí poprvé v životě, no prostě sranda.
Sjezd už taková sranda není - na severní straně je mnohem víc sněhu, který je nepříjemný i na pěkném asfaltu, natož pak na rozbahněné kamenité cestě. Mám pocit, že průměrná rychlost je ještě nižší než cestou nahoru.
Konečně dole v údolí, kde mě náladu spraví pěkná asfaltka mírně dolů podle řeky. To bude 50 km do Keylongu zadarmo. Nebylo. Cesta se rychle začala škrábat po okolních kopcích a asfaltu zase jako šafránu. Posledních cca 10 km bylo navíc už proti proudu a kopec stál za to. Do Keylongu (3200), přijíždím po sedmé už za soumraku a mám toho po 115 km a minimálně 2500 nastoupaných metrech opravdu dost.
Ubytovávám se v prvním hotelu (smlouvám cenu z 1500 na 600 Rs) a náladu mi spraví pořádná několikachodová večeře a teplá sprcha.
Druhý den si ráno ještě v hotelu dopřeji pořádnou snídani a vyrážím přes kopec do Jispy, odkud už začíná stoupání na druhé sedlo Baralacha, a kde by také údajně měla být zavřená silnice. Žádná uzávěrka tu není, a tak se z vesela pouštím do stoupání.
Z aklimatizačních důvodů jsem si naplánoval nocleh kolem 4000. Nakonec dojedu na něco přes 4300.
Jsem tu kolem třetí odpoledne a 4 chlapíci tu staví velký stan, kde prý večer bude jídlo. Ideální, postavím svůj stan kousek vedle, trochu si odpočnu, pomůžu jim trochu s přípravou stanu (ve kterém tu budou žít následující 4 měsíce) a potom si s nimi dám pořádnou večeři (rýže, dal a brambory) a příjemně pokecáme.
Po až nečekaně pohodové noci v po klidu posnídám u kámošů vedle a vyrazím. 15 km na Baralachu (4950) zvládnu poměrně v pohodě. Samozřejmě, že prudší úseky trochu bolí a stojí nějaké síly, ale to se dá čekat. Počasí zatím stále ideální - pořád jedu v tričku, kraťasech a sandálích.
Trochu se kazí po opět nepříjemném sjezdu, kdy najíždím na lehce skloněnou planinu. Tady už je silnice zase v pohodě a díky větru v zádech jsem po jedné hodině ve vesničce Sarchu (4300), kterou využívá většina motorizovaných cestovatelů včetně autobusů k noclehu.
Mohl bych ještě pokračovat nějakých 20 km po planině, ale vidina noclehu v civilizaci s dostatkem jídla mě zláká a já to balím už po 50 km.
Večer ještě velmi příjemně pokecáme s chlapíkem z jihu a jeho dvěma dětmi, kteří umí parádně anglicky a vrací se z roadtripu do Ladakhu. Tatík přidává spoustu zážitků z cest na motorce (Ladakh, Bhůtán...).
Další ráno bez větších problémů zdolávám zbytek planiny. Problémy přichází v nekonečných serpentýnách nahoru. Nepříjemný vítr, proměnlivá kvalita silnice, občas nepříjemně příkré stoupání. A když skončí serpentýny a myslím si, že jsem nahoře, je to stále ještě do kopce. Konečně Nakeela pass ve 4980, čekal jsem ho o dost nižší.
Odtud poměrně krátký sjezd do Whiskey corneru, odkud jsem měl v plánu pokračovat rovnou dalšími serpentýnami na ještě o něco vyšší Lachalang pass. Nicméně zapadnu do jídelního stanu a chce se mi odtud čím dál méně. Asi po 2 hodinách činím definitivní rozhodnutí, že tu dnes zůstanu. To je hned několik rekordů - konec etapy ve 12:30 po nějakých 47 km a zároveň nejvyšší nocležiště - 4750 m.
To se dost podepisuje na kvalitě spánku (mizerná) i na ranní teplotě (-6 na hodinkách vedle hlavy uvnitř spacího stanu).
Zjišťuji, že jsem přes noc pěkně natekl v obličeji. 4 mícháná vajíčka (burji), trochu vylepší náladu a já vyrazím. Jde to mizerně, či skoro vůbec. Zastavuji každou chvíli a vydýchávám. Zachrání mě pouze fakt, že sedlo je v \\\"pouhých\\\" 5050 m, tedy jen 300 metrů převýšení.
Sjezd po ne příliš kvalitní silnici vede úžasnou krajinou, kterou bohužel nemám moc sil sledovat.
V Pangu (4550) dávám pořádný oběd a trochu si pohrávám s myšlenkou to tu zabalit. Ale 28 km, to už by vážně hraničilo s důchodcovskou turistikou. A tak přeci jen vyrážím do dalších nekonečných serpentýn přes 300 m nahoru. Je to zase boj. Nahoře navíc není sedlo, ale vršek lehce skloněných plání. Tady mi ještě trochu pomůže vítr v zádech, který se ale ke konci začne nepříjemně otáčet a poslední km zase hodně bolí.
Konečně osada Debring (4650) a na jejím úplném konci můj sen - jídelní stan. Teprve dnes ho zařizují, ale i tak mě naštěstí obslouží a nechají přespat. Jen ležím a umírám. Na víc se nezmůžu. V noci se navíc přidává nepříjemný kašel. Nenaspím skoro nic.
Ráno přesto nabalím věci na kolo a vyrazím. Pěkná silnice, jen mírně do kopce a já šlapu na lehounký převod a stejně funím jak lokomotiva a musím každých 100 m dělat pauzy. Ujedu takhle necelé tři km. Do sedla, které je jedinou rozumnou cestou dolů, ke kyslíku, jich zbývá ještě 19 a nějakých 650 m převýšení. Nemám na to. Otáčím a vracím se ke stanu.
Pokračování příště :-)

Autor:  
Mail:   
Web:    
Nadpis:

Komentář: